https://www.armadninoviny.cz/ukrajinsky ... valka.html
Válka na Ukrajině nevytvořila jen nová bojiště – vytvořila i zcela nový model vývoje a nákupu vojenských technologií. Ten je postaven na extrémní rychlosti, decentralizaci a přímé spolupráci mezi vývojáři a vojáky v poli. V rozhovoru pro server The War Zone to podrobně popisuje Deborah Fairlamb, americká technologická investorka žijící v Kyjevě, spoluzakladatelka fondu Green Flag Ventures. Ten podporuje ukrajinské startupy v oblasti obranných technologií.
Fairlamb zůstala na Ukrajině i po začátku ruské invaze a stala se svědkem něčeho, co podle ní Západ stále nechápe. „Především bych řekla, že rychlost iterace všeho je naprosto mimořádná.“ Tento princip – schopnost velmi rychle měnit a zlepšovat produkty podle aktuálních podmínek na bojišti – je podle ní klíčem k vítězství. A právě v tomto bodě Ukrajina utíká západním armádám o mnoho let dopředu.
Západ zatím nedisponuje mentálními nástroji, institucionálním rámcem ani dostatečně širokým komentátorským zázemím, které by mu umožnily tuto proměnu plně pochopit a pPodstatou je, že nejde o dlouhodobý vývoj zbraňových systémů v laboratořích, ale o nepřetržité ladění v extrémně dynamickém prostředí. Výroba, testování na frontě, úprava, znovu testování – a tak pořád dokola. Jde o nekonečný proces inovací, kde žádná zbraň není a nikdy nebude finální. Cílem není hotový produkt, ale efektivní organizační proces neustálého technologického přizpůsobování se měnící realitě na bojišti. To je pravý opak tradičního západního modelu, který směřuje k jednomu finálnímu výsledku, certifikovanému a nasazenému na roky dopředu.
„Obvykle se stane, že někdo má nápad nebo říká: ‘Je tu potřeba, vytvoříme něco, co ji vyřeší,’ a ještě než se vůbec přiblíží k ministerstvu obrany nebo něčemu podobnému kvůli nákupu, pracuje ve spolupráci s jednotkou a neustále během vývoje upravuje produkt,“ říká Fairlamb. „Ať už jde o úpravy hardwaru nebo softwaru, vše se tady doslova staví po boku armády. Takže když je to připravené k nákupu, už je to plně otestované. Je to nekonečný cyklus stavění a testování, pořád dokola.“
Tento způsob vývoje se ukázal jako nesrovnatelně efektivnější než západní modely, kde produkty často vstupují do armádního výběrového řízení bez skutečné zpětné vazby z bojiště. Výsledkem jsou někdy skvělá inženýrská díla – ale špatné zbraně. Opět jde o „slavné“ řízení zdola nahoru.
„Je to absolutně decentralizované. Jsou po celé Ukrajině malé dílny, kde lidé vyrábějí FPV rámy a těla. Pak je pošlou na koordinační místa, kde se do nich přidávají elektronika, kamery, cokoli dalšího.“
Zásadní roli hrají 3D tiskárny. „Neuvěřitelné množství věcí se tady vyrábí 3D tiskem. Všechny FPV drony jsou tisknuté.“
Změna v ruské taktice rovněž vyvolala nutnost bleskově adaptovat obranu. „Ukrajinci skutečně chápou, jak Rusové používají Šáhidy. To se dramaticky změnilo asi před třemi měsíci – a je to teď existenční problém. [...] Předtím bylo možné je sestřelovat kulomety, ale dnes létají výš – mimo dostřel. To žene potřebu jiného typu interceptoru.“
Fairlamb říká, že se o tom snaží mluvit čím dál víc – protože „zvenčí je to velmi těžké pochopit a má to jasné důsledky pro Spojené státy.“ Ukrajina totiž nevytvořila jen nové zbraně, ale zcela nový přístup k tomu, jak se technologie v armádě rodí, testují, vyrábějí a zavádějí – a že tento přístup je formován přímo v podmínkách bojiště, v extrémním tempu, bez zbytečné byrokracie. Právě tento způsob, říká, Západ zatím nevidí, nechápe nebo mu nepřikládá váhu – a přitom je to model, kterému se v budoucnu bude muset přizpůsobit každý, kdo chce obstát v konfliktu vysoké intenzity. Ve čtyřech bodech Fairlamb vysvětluje americkému publiku klíčové principy ukrajinského modelu vývoje a zavádění technologií, které by si podle ní měl Západ uvědomit a začít je chápat:
„První je skutečně rychlost iterace, která se tady odehrává – jak u softwaru, tak u hardwaru. A protože musíte být schopni se přizpůsobit všemu, co dělají Rusové – a ručím za to, že Číňané by byli úplně stejní – pokud jde o prostředí bez GPS, pokud jde o reakci na probíhající elektromagnetický boj. Musíte začít se systémy, které jsou přizpůsobitelné a dají se měnit. A ne tak, že se pošlou zpátky do továrny – vojáci to musí být schopní udělat sami.“
„Druhý bod je výroba, rozsah. Všechno, co Ukrajinci používají – FPV drony, ty většinou stojí 500 až 1000 dolarů, maximálně, pokud mají sofistikované komponenty jako noční kamery. Větší drony s pevným křídlem možná 10 tisíc dolarů, některé 30 tisíc – a to už je horní hranice. Když uvažujete v měřítku milionů dronů, které jsou v provozu, nemůžete mít drony, které stojí 100 nebo 200 tisíc za kus.“
„Třetí bod je cena. Je to o druhu výroby, masové produkci a o cenové hladině, která v tom hraje klíčovou roli.“
„A čtvrtý bod je samotný akviziční proces. A to už není v rukou výrobců – to je v rukou [amerických] kongresových výborů, rozpočtového procesu, ministerstva obrany. Ale tradiční cyklus, kterým ministerstvo obrany USA zavádí nové technologie, není rychlý. Není. Může to trvat roky. I u firem jako Anduril a dalších to pořád není žádný zázračně rychlý proces.“
Fairlamb přitom zdůrazňuje, že vedle oficiálního ministerského nákupu funguje na Ukrajině další zásadní zrychlení přes samotné jednotky. „Druhá věc je, že jednotlivým jednotkám – rotám a praporům – dali vlastní rozpočty, aby mohly nakupovat přímo ze schváleného seznamu dodavatelů, kteří už byli zařazeni do systému. Tím se celý proces výrazně urychlil, protože už nejde o klasické obstarávání. Je to transakce, která probíhá velmi, velmi rychle.“
Kombinace těchto tří cest – ministerská, jednotková a dobrovolnická – tvoří ekosystém, který podle Fairlamb zásadně mění pravidla hry.
Fairlamb cituje i konkrétní příklad z praxe: „V první polovině roku 2025 už ty věci měníme [rychleji]. Teď je to někdy měsíc a půl, někdy jen měsíc. Takže ta rychlost, s jakou se věci vyvíjejí, je naprosto a zcela neslučitelná s procesy, které fungují ve většině západních systémů. A výhodu, kterou mohou mít protivníci – dejme tomu Čína a/nebo Rusko – spočívá v tom, že jejich vlády mohou… přijít do továrny na pračky a říct: ‚Tak dobře, pračky už neděláte. Od teď vyrábíte FPV drony a chci jich dva miliony do příštího úterý.‘ Takže pokud jde o schopnost potenciálních protivníků vyrábět tyto věci ve velkém a za výrazně nižší ceny, je to něco, nad čím by Spojené státy skutečně měly začít přemýšlet.“
Podle ní se válka mění tak rychle, že tradiční přístup „vymyslet → otestovat → zavést“ ztrácí význam. „Západ si musí uvědomit, že kombinace těchto věcí – extrémní rychlost, decentralizace, adaptace – úplně změnila pravidla hry v tom, jak se technologie dostávají na frontu.“
Fairlamb přitom netvrdí, že vše na Ukrajině je ideální nebo přenositelné. Místní model vznikl jako nutnost v boji o přežití. „Neříkám, že všechno tady může být zkopírováno. Ale pokud by Spojené státy začaly jen tím, že by změnily akviziční proces a dovolily jednotkám nakupovat přímo, jakmile je něco zařazeno mezi schválené produkty – to by vojákům obrovsky pomohlo. Protože to tempo je prostě šílené.“
Podle ní není situace vzdálená ani představitelné budoucnosti NATO. „Tohle je způsob, jakým budou bojovat Rusko a Čína. Představte si tisíce levných dronů letících přes Evropu nebo americké území – jen jako zahájení pozemní operace. A Západ na to zatím nemá žádnou odpověď.“
Její výzva je přímá: „Možná je čas ne snažit se reformovat starý systém, ale postavit nový.“ A pokud západní armády nepochopí, že model budoucnosti vzniká právě teď – pod palbou Rusů, v ukrajinských dílnách, s ukrajinskými vojáky, kteří testují prototypy ve stejný den, kdy je dostanou do ruky – může být už pozdě.
Velitelia jednotiek majú teraz právo samostatne nakupovať a testovať drony bez schválenia vyšších inštancií (predtým sa to väčšinou realizovalo na iniciatívu).
